Básničky – jak to vidím já

Poezie je žánr dosti specifický. Začalo to na základce, kde jsme drmolili jakési říkačky a rok co rok soutěžili v jejich přednesu (pohled na tu žvatlající bandu děcek byl jistě pro učitelku úžasný). Pak to postoupilo na trochu vyšší level na gymplu, kdy přišla disciplína zvaná rozbor básně a klasická otázka, co chtěl básník říci. Sloka po sloce, řádeček po řádečku, jemné nijance těch pochybných souvětí.. A nakonci si stejně učitel něco vymyslel, co vůbec nemělo s tím, co se tam píše, co dělat. Ze všech těch básní, poemů, balad a sonetů mi v hlavě utkvěl především prokletý básník Villon, jehož filozofie je mi podnes blízká – hlavně to, jak píše že ženy se objeví a zmizí, ovšem parta v hospodě je věčná…

V pozdějším věku jsem pak začal básničky používat jako sofistikovanou metodu k balení jemných intelektuálních žen. Vypozoroval jsem, že sebechlípnější věc napsaná ve verši je uvádí do vytržení, zajímavé na co ty holky neletí. Ono opravdu, trocha té poetiky do všedního života vnešená, není možná na škodu.

Bohužel, normální člověk pořádnou báseň jak známo napsat nemůže. V češtině to moc neříkají, ale většina básníků byli a jsou výrazně psychicky narušené osoby, které psaním ventilují svůj životní styl plný drog a alkoholu, takže ten často složitý výklad je dán prostě tím, že když to autor psal, byl abych tak řekl totálně mimo..